čtvrtek 14. září 2017

Nejhorší den v životě vol. 2

Zamlklý potrat... Fuj, myšlenko pryč! Odháním všechny negativní vlny po cestě na kontrolu. Dneska konečně dostanu průkazku a tudíž budu vytrubovat do světa své štěstí!

Dneska ani dlouho nečekám, ani v kabince nemám čas analyzovat důvěrně známý třas v kolenou. Na dotaz, jak se cítím, odpovídám, že až podezřele dobře. Ještě chvíli žertujeme, čekuji zásuvku na stropě (stále na svém místě) a obličej doktora.

Mlčí a rysy mu ztvrdnou. Je zle. Plod nemá puls, prosáklá tekutina kolem hlavy. Velikost je správná, vývoj se zastavil max. před pár dny.

Následný plán už znám, tentokrát nejen z netu – konzulární vyšetření v nemocnici, termín na stacionáři, kontrola za 10 dní. Sama sebe překvapuji, jak jsem ledově klidná. Stavidla se spustí až v autě a uklidním se až na chodbě nemocnice.

Musím napsat manželovi. Nezmůžu se na nic jiného než NENÍ TO DOBRÉ, JSEM V NEMOCNICI. JAKO MINULE. PROMIŇ.

Nevrle se tvářící sestra na mě vyštěkne, kdo že mě posílá? Všichni čerti, chce se mi zařvat!

Strčím jí kartičku a zprávu z gyndy. Zabouchne za sebou a nechá mě na chodbě plné kočárků a pupíků. Zase začínám bulet.

Naštěstí se za 10 vteřin dveře znovu otevírají a už přívětivější obličej mě zve dovnitř a strčí do kabinky. Po nakouknutí do zprávy se jí mě nejspíš zželelo a nechtěla mě nechat bulet mezi tím vším mateřstvím.

Kabinka je využívána i jako sklad materiálu, sotva se tam hnu. Na tom metru čtverečním jsou moje přidušené vzlyky ohlušující. Sestra mě vede k utrazvuku, mladá doktorka je tu zase, jako minule. Opět mi sděluje, že se její nález shoduje s nálezem mého doktora a ujišťuje se, že jsem s ním seznámena.

Jen přikývnu, dostanu další lejstra a jsem poslána na příjem.

Všichni ví, že už jsem tu byla. Ano, za těch osm měsíců se nic nezměnilo, jméno, bydliště, telefon, zaměstnání, manžel, všechno stejné. I já, zase stejně zklamaná a na dně. Tenkrát jsem ale jakžtakž byla připravená...

Vedou mě do další chodby před další známou ordinací. Po sté se mě dneska někdo ptá, jestli jsem už jedla, pila. Říkám, že ne a prosím sestru, ať mě vezmou hned.

Smilují se a v ordinaci se setkávám s novou tváří, opět mladičká krásná blondýnka, sotva vystudovaná doktorka.  Nemoci, léky, alergie. Postup operace. Podpis souhlasů. Další ordinace, další sestra, další kolo dotazů. Nemoci, léky, alergie. Kdy jsem naposledy jedla a pila. Datum poslední menstruace.

Sestru vytočí mé popletené tvrzení, důrazně mě poučuje, že to bych ještě ani nevěděla, že jsem těhotná. Jo, ne tak ještě že už zase ne, pomyslím si, ale opravím se a ze všech sil se snažím potlačit záchvat pláče. Všimnu, že prášek, který mi podává žákyňka, je Lexaurin. Už se nemůže dočkat, až začne působit.

Sestra Drsoňka mě posílá do jedničky, ptám, se jestli je to ta postel u okna. Zas tak dobře to tu ještě neznám, nervózně jsem přesměrována na druhý konec pokoje, k operačnímu sálku.

Jsem ušetřena anabází s močí, dneska ji po mě nechtějí...

Oblékám si erární košili, dostanu i erární papuče. Tentokrát jsem ji nezabalila, napadne mě hořce.

Za žaluziemi slyším sestry – no, už jsme měly začít, máme zpoždění. Aha, takže proto ta nevraživost, jsem čára přes rozpočet. Přichází sestra Drsoňka a žákyňka. Drsoňka je při pohledu na moje žíly ještě negativnější, neopomene mi vytknout, že se jí to nebude dařit. Ani na její pokyny, jak se natočit, aby mi mohla zavést kapačku s antibiotiky, nereaguji správně.

Vysloužím si povzdech a oči v sloup. Znovu chápu, proč to moji mámu vždycky tak rozlítilo. Mě se taky roztrhne pytel s emocemi. Strašně se stydím, ale nejde to zastavit, slzy se mi valí po spáncích na polštář, vpíjí se do polštáře a vytváří mokré jezírka se stopami po řasence.

Někdo mě hladí po ruce a říká: je to rychlé, já vím...

Konečně mě nechávají samotnou. Nevýhodou postele u sálku je, že může sledovat veškerý provoz. Dneska nestojím o to, prohlédnout si spolupacientky. Chci aby to bylo za mnou, chci domů.

Přede mnou jsou do sálku odvedeny tři ženy – drobounká Asiatka, starší mamina a blondýna v mém věku.

Chtěla bych si zdřímnout, ale nejde to, myšlenky mi odbíhají. Googluji o stošest, dva potraty po sobě, důvody, testy genetické, alergologické, poruchy krve...

Žákyňka mi přijde vytáhnout infuzi. Tuctová oplácaná holka. Je mi jí líto, že vyfasovala zrovna tohle oddělení, určitě je teprve v prváku.

Jdu na řadu, přezůvky nechávám nalepené před sálem, lezu na kozu (ještě blíž, ještě až mi zadek visí do vzduchoprádna), přichází anestezioložka, ani neposlouchám co říká. Určitě, že to bude brnět a ať si představuji něco hezkého. Myslím na zelený les, se sametovým mechem a uklidňující modří borůvek. Začínáme, trnutí mi postupuje přes paži, krk a obličej do pravé části mozku a...

...probouzím se zpátky na posteli, pamatuji si jen krátké intermezo, jak mě setry budí a já říkám, jsem vzhůru, jsem vzhůru...

LÁSKO, VŮBEC NIC SE NEDĚJE A NIČEHO SE NEBOJ! POSÍLÁM PUSU A DRZ SE! Manžela mám úžasného. Jen si vybral blbou ženu, chudák.

Dávám vědět mamce, ať mě vyzvedne, do práce, že zítra nepřijdu. Sestra Utěšovatelka mě vede na záchod v obětí, šeptá mi, že všechno bude v pořádku.

Konečně můžeme jít a pít, slyším, že holky nemají svačinku a fasují piškoty. Já vyhrabu z kabelky sušenky, které tam mám pro případ hlaďáku, který mě v těhotenství přepadá. Přepadal.

I při propouštení jsem poslední, nejdřív jde do ordinace Asiatka, stále drobná, ale když si ji může prohlédnout, musím si poopravit svůj první dojem, že je jí asi dvanáct. Následuje mamina a hned blondýna v mém věku. Je oblečená jak do módního blogu, má nádhernou kabelku. Za jiných okolností bych musela vědět, odkud ji má. Svět je nespravedlivý, zatím co já jsem si usmolila drdol, ona má i po oné anabázi vlasy jakou zlatý vodopád.

Stejně jako posledně si slibuju, že už se sem nikdy nechci dostat. Bloudím očima všude možně – velikonočního zajíčka vystřídal adventní věnec s první ohořelou svíčkou.

Jsem na řadě u paní doktorky. Působí na mě nesvá, je vidět, že s touto neveselou stránkou svého poslání ještě není úplně smířená.  Chce to mít co nejdřív za sebou, překotně se dozvídám, že výkon proběhl bez problémů. Vidím, že chce promluvit o tom, že je to po druhé, listuje papíry a dovídám se, že mi už minule doporučuje pan doktor genetické testy.

Přebírám si slovo – ne, tenkrát jsme to neřešili (díky informacím z netu vím, že někteří lékaři to řeší až po třetím nevydařeném těhu, a to ještě neochotně), ale už možnost genetických testů a dalšího postupu padla (což je pravda, v mém minulém životě před pár hodinama ještě u gynekologa se to zmiňovalo – nebo aspoň tak se mi to vybavuje v posledním mozkovém závitu).

Běžím ven, do chladného dne, na svěží vzduch, vstříct vodopádu výčitek (namířených od mě ke mě) a soucitu (od okolního světa ke mě).

Ach jo. 

čtvrtek 7. září 2017

Šťastné očekávání

Nejde čekat DVA dny, musím to vědět dřív. Další den počůrám další dva testy, které jsou //!

Musím mírnit nadšení a už nečůrat na nic dalšího, tak se na ně alespoň chodím dívat do tajné skrýše mezi vložkama.

Dny mučivého čekání na menstruaci jsou u konce! Konec sledování ovulace, konec trápení z předčasných měsíčků a konec marných nadějí při opožděných krámech! Konec falešných nadějí, že právě tento nákup tampónů je na dlouhou dobu ten poslední!

Vítej světe hovínek, bodýček, plíneček a šišlání!

Rozhodnu se hodit všechny strachy za hlavu a svou první těhotenskou epizodu brát jako souhru náhod, a chci s první návštěvou gynekologa vydržet až do 8. týdne.

Cítím se skvěle, prostě VÍM, že je všechno v pořádku.

Není u mě tedy překvapením, že se hrnu na gyndu už v šestém týdnu. Zářím tam úsměvy, v ordinaci pyšně oznámím datum své poslední menstruace a na sestřinu otázku „To jste teda těhotná?“ odpovídám „Snad ano“. A připojím připitomělý úsměv.

Mé ženské vědění se ukazuje jako správné,  fazolka je tam a dokonce tepe. Jupí!

Odcházím s americkým úsměvem na tváři, předpisem na Utrogestan na udržení (pro jistotu) a termínem příští návštěvy, kdy mám přijít na lačno na odběry a vyzvednutí těhotenského průkazu.

Tentokrát se rozhodnu chodit dál do práce, nevidím důvod, proč bych měla být doma a zbytečně uvažovat nad tím, co se mi děje/neděje v děloze.

V lékárně opět narazím na onu vzdálenou známou, sice mě neobsluhuje u pultíku, ale bez ní by ani snad nebylo ono...

S oznamováním manželovi se tentokrát nepářu, oznámím mu to, jako bych mu říkala, že k večeři je čína. A on na to i tak reaguje.

Chce se mi s oznámením rodině vydržet až do onoho magického momentu obdržení těhotenského průkazu, ale všichni nejbližší jsou sezváni na moje třicáté narozeniny, takže se rozhodnu nehrát komedii.

Nepodaří se mi sehnat nealko víno, tak si alespoň naředím jablečný džus, aby ve skleničce při přípitku působil jako ryzlink všech ostatních.

Po gratulacích a hodince rodinné zábavy se potkáme s manželem v kuchyni.

„Tak jim to řekni“ nabádám ho.

„Nee...“ vzdoruje.

„Co se to tam děje?“ dožaduje se vysvětlení našeho šepotání pozorná tchýně.

„On se vám stydí říct, že čekáme miminko!“ vypouštím bombu, která má za následek radostné vískání, objímání, líbání a mamčino napomenutí „proboha, už nepij!“

Všichni jsou šťastní a pyšní, hlavně když vysvětlím, že už jsem byla u doktora a vše je v pořádku.

Do další kontroly mám ještě dva týdny, takže pokračuji ve vzdělávání – po očku vybírám kočárek, googluji dětské pokojíčky a oblečky, každé pondělí se těším na překlopení do dalšího týdne, abych si mohla číst o tom nic v mé bříšku.

V devátém týdnu má teprve 2 cm, ale už mám rozšířené boky a jsou mi těsnější kalhoty, přesně dle chytrých informací z internetu.

A život jde dál, svět se točí a vtáhne mě do svého dění. Konečně už zítra bude den očekávané další kontroly!

Večer před usnutím si uvědomím, že jsem si zapomněla přečíst o vývoji v desátém týdnu. Otevřu apku a dočítám se, že by mi mělo být vedro.

Pěkné kecy, mrznou mi nohy a v břiše podivně táhne. Zababuším se přikrývky a snažím se zahřát.

Ach jo.


čtvrtek 31. srpna 2017

Ať žíjí duchové

Další den nevydržím! To sledovaní břicha, prsou a pleti mě dohání k šílenství!

Ještěže je sobota, udělám si výlet po lékárnách a musím sehnat onen „předtest“.

Na každém kroku na mě útočí těhotenská břicha cizích ženských, na každém chodníku bystřím kočárky s cizími dětmi...

Naštěstí je mise úspěšná, předzásobím se snad dostatečně.

Večer se zavřu v koupelně před manželovýma zvědavýma očima (haha, čučí na TV a nevnímá nic jiného). Vyhrábnu zpoza mísy zavařovačku, kterou tu mám v pohotovosti i přes protesty muže a jdu na to.

Snažím se oněch pár minut nečučet na test a nespustit improvizovanou verzi tance pro přivolání deště, v mém případě přivolání čárky do netestovacího okénka.

Projedu tedy facebook, kde na mě samozřejmě vybafnou dvoje zásnuby, tři posty „čekáme miminko“, dvě fotky z porodnice a trilion fotek dětí ve věku od tří dnů do tří let (dle mé teorie pak přijde druhé dítě a už na to není tolik času).

Odpočítávání je u konce a já se s jogínským nádechem odvážím z dálky podívat na test.

Nic nevidím...

Při bližším zkoumání se ale přece jen něco objevuje! Je tam, slaboučká, ale je!

Natáčím tu tyčinku všemožně i nemožně, abych měla přes plastové sklíčko lepší výhled, ale není to nic platné. Otevřou se stavidla a já stejně nic nevidím, v břiše se mi rozlije blažený pocit a roztahuje se do všech koutů těla, za uši, ke konečkům palců u nohou.

Jsem šťastná, a jsem šťastná hned od začátku! Tentokrát to vyjde, cítím to.

Ale radši vyčkám do první návštěvy lékaře, než to rozšířím po domácnosti...

A vůbec, ta čárka je dost slabá, můžu jí věřit? Jdu googlovat...

A informací je opravdu hodně! Tuny a tuny komentářů, příběhů, zkušeností, recenzí. Než se vším prohrabávat, zkouším vyhledávat obrázky. A to je teprve studnice vědomostí!

Objeví se mi nekonečný vesmír nepřeberného množství typů testů s různými tloušťkami //, dokonce vybraných z plastových obalů, aby šli ti duchové dětí příštích lépe vyfotit.

Samozřejmě nejčastější radou na fórech i v příbalovém letáku je test zopakovat za dva dny, a je i v sekci obrázků je to potvrzeno. Například 6 testů s datumy a tajemnou šifrou DPO ukazuje test od negativního až po jasně pozitivní.

DPO si musím taky vygooglit – den po oplodnění. Boha, tak to už jako raketový výzkum. Já teda netuším, který den byl mým oplodňovacím, a to to nemám třikrát denně...

Jdu si lehnout (stejně teď potřebuji hodně odpočinku) s usínám s blažený úsměvem na rtech.

Jo!



čtvrtek 24. srpna 2017

Protivná sprostá holka

To se tak stane, že ráno vstanete špatnou nohou. Křičíte na manžela, na svůj odraz v zrcadle, na skříň, řasenku, na ostatní řidiče, na kolegyně, na telefon, na židli i vybryndané kafe.

Slízne to prostě každý.

„Co ti je?“ ptají se všichni. Někteří překvapeně, jiný ostřejším tónem.

A vy nevíte. Asi mám krizi brzkého středního věku. Za měsíc mi bude třicet. 30. TŘICET!

Jak jsem si svůj život představovala před dvaceti, patnácti, deseti, pěti lety (obligátní pohovorová otázka)?

Nejdřív jsem chtěla být popelářka. Pak zpěvačka. Pak účetní. Pak zaměstnankyně, jedno kde. Pak být na lepší pozici. Společné to všechno má to, že jsem vždycky věřila, že na to mám, a že budu nejlepší.

Dřív jsem si myslela, že dokážu cokoli, že můžu být kýmkoli, jen musím chtít. A když jsem měla nějaký cíl – zhubnout, dokončit školu, být povýšena – povedlo se mi to.

Jedinou věcí, kterou jsem se nestala, když jsem chtěla, je MÁMA. Je možné, že mě tohle takhle srazilo k zemi? To, že už chci a nemám dítě, mě naprosto zlomilo. Den za dnem ubíhá, a já si dávám předsevzetí, které nedodržím ani den.

Budu si zjišťovat každý den ovulaci. Vykašlu se na těhotnění a budu se soustředit na práci. Přestanu pít, začnu cvičit a normálně jíst. Zajdu za doktorem a poprosím ho o testy. Nejdu si koníčka, třeba šití.

Ne, šití ne, jsem levá.

Když nad tím přemýšlím, najednou vidím, že to není záležitost doby od revize, začalo to mnohem dřív.

Nebyla jsem spokojená v práci, tím jsem byla nevrlá i na rodinu a kamarády. Doma mě nezajímalo nic, většinu času jsem spala.

Překvapivě jsem se za posledního půlroku trochu vzbudila. Začaly mi vadit nedodělávky v domě – nedořešená šatna, chybějící lišty, dráty trčící ze stropu místo lustru... Jak dlouho jsem vlastně byla v letargii?

Měnila jsem práci, pak jsem v ní chtěla chvíli zůstat, pak rychle odejít a začalo těhotnění. Ale většinu času jsem regulérně prospala.

Vlastně se to pohnulo, až se objevily //...

Opravdu nevím, co se se mnou dneska děje. Já, taková holubičí povaha. Trochu se uklidním a kolegyni se omlouvám, že jsem jí odsekla na její dotaz.

„A neměla jsi už někdy takový stav? Jako třeba před půl rokem?“ ptá se mě, měří si mě pohledem.

„Ne, tohle ze mě dělá tahle práce!“ odpovím a společně se smějeme. Ale zasadí mi semínko naděje přímo mezi uši.

Před půl rokem... Jednoznačně mířila na tou těhotenskou epizodu. Je možné, že by to znovu vyšlo? Najednou si svoji podrážděnost začnu vysvětlovat hormony, které bouří a útokem chrání můj nenarozený plod – jako medvědice bránící medvíďata.

Po práci letím do lékárny, kde na obvyklém místě hledám ČASNÝ těhotenský test (funguje již 4 dny před očekávanou menstruací). Je tu ale prázdno!

Beru tedy klasiku a s vědomím, že musím na rozuzlení svých nálad čekat další dva dny, odcházím.

Ach jo.


pátek 28. dubna 2017

Porno, kam se podíváš

Moje období smutku tedy skončilo. Přes všechny údajné fáze dle populární psychologie jsem se přenesla. Nepomohl spánek, pláč, alkohol, ponocování či vypovídání, pomohl čas. Nebo to všechno dohromady.

A co vlastně manžel? Až do teď jsem si neuvědomila, že vůbec nevím, jak to prožíval on. Mezi googlováním hesel o zamlklém těhotenství, příčinách, opakováních, nových pokusech a receptů na čokoládové dorty jsem na něj zapomněla.

Já jsem byla uvržena do víru pochyb o sobě, svém údělu na světě. A on mě obejmul a řekl: zkusíme to znovu. Tím to pro něj skončilo.

To ho nezajímá, co se stalo? To se s tím nemusel vyrovnávat? Nemá o sobě žádné pochybnosti? Nepřemýšlí, jak tomu předejít?

Ale zrovna není doma, takže se ho nemůžu zeptat... No, ale můžu se zeptat historie jeho prohlížeče. Hm.

Ok, narovinu. Jestli se někdy rozhodnete projít si, které stránky váš muž, manžel, přítel, druh či kamarád s výhodami navštěvuje, připravte se na porno. Spoustu porna.

U nás hrají prim MILFky a prsatice, takže celkem v pořádku. Vyhublé Asiatky by mě znepokojily, gay porno pořádně vyděsilo!

Než bych se tím vším pornem prokousala, zkusím v historii vyhledávat moje nejhledanější hesla a objevím jen bulvární článek „Známá těhulka si nechala osahávat prsa“. Vida, tohle mě teda šokovalo víc než porno...

Dále je zde zastoupen překladač, agentura ČTK, informace o péči o auto, hry, recenze na filmy, jůtůbko, fotbalové přestupy, fotbalové výsledky, fotbalové drby, fotbalové přenosy, internetové bankovnictví, e-shopy.

Mezi posledními objednávkami je deska od Adele.

Takže to bude nejspíš dárek pro mě. Óóó!

Úplně zjihnu, a když mezi pár staženými fotkami z mobilu objevím mezi auty, sporty a pečlivě zapojenými kabely naši fotku ze sestřiny svatby, slzím dojetím.

Sice to není nejcitlivější chlap na světě, nevodíme se nonstop za ruce, nechodíme spolu s košem, neprobíráme denně dvě hodiny, co se nám za celý den stalo a naše komunikace přes SMS se smrskla na nákupní seznam (a sem tam žádost o přinesení toaleťáku), ale jsem šťastná, že ho mám.

V duchu mu odpouštím ten nezájem, protože když se nad tím zamyslím, stalo se. Tím, že se v tom budeme babrat, si nepomůžeme. Vlastně mi na mojí cestě za odbolením dost pomohlo, když mě objal, udělal popcorn, nalil víno a nechal čučet na romantické dojáky.

Náš vztah má vlastně jen jedinou chybu.


Ach jo.